7.7.2012, sobota

Poslední "100% organic" snídani na farmě jsem si vychutnal, Mark ale klasicky odolal všemu pronikavě zdravému a rovněž exotickému ovoci. Zvládl jen chleba s vajíčkem a obyčejné mléko, což je škoda, protože například mandlové mléko, kokosové mléko, papaja či mango jsou dobroty, které se u nás doma v Rajhradě jen tak nenajdou. Víc než jídlu se Mark věnoval skotačení s malým amíkem (tomu je 6 let). Pak mě aji chvilku zapojili do fotbalu (jen připomínám, že v Americe se této hře říká "soccer", v tom evropané někdy chybují, ten jejich americký fotbal bych teda moc hrát nechtěl)

 

Snídani jsem si teda za naši posádku snažil užít, hlavně abych oddálil balení věcí do kufru a odjezd z farmy. Na snídani bylo veselo, protože se připojil párek lidí podobně mladých jako já :o)  Oba z Londýna, borec trochu povídal o své firmě, jak nakupují z Číny a prodávají v Británii; jeho partnerka (původem z Ugandy) prozradila, že bydlí ve West End-u, což je asi ta nejdražší část Londýna, čili nedostatkem penež asi tito dva trpět nebudou. No na Havaji prý jsou jen na 5 dnů. To měli štěstí, že narazili na mě, takže načerpali cenné rady a vše podstatné i během své krátké dovolené stihnou...

 

K balení jsem si vzal druhý hrnek silné kávy, která se pěstuje zrovna zde, v oblasti Kona (Mark této oblasti říká "kuna").

Káva je nejznámějším artiklem Velkého ostrova (Big Island, Hawaii) a měla by být nejlepší na světě, prý snad jedině jamajská odrůda Blue Mountain se může s Kona Coffee měřit.

Pravá Kona káva se pozná zejména tak, že při pití nepociťuje konzument žádnou hořkost, což se přiznám mě docela zaskočilo a vůbec jsem si nebyl v první chvíli jist, zda popíjím vůbec kafe. 

Pokud budete zdejší dobrou kávu kupovat, tak za libru ("pound") dejte aspoň $20, pokud dáte výrazně méně, pak dostanete špatné zboží.

Nejkvalitnější káva přijde "bratru" na $55 za libru a to už možná někteří z nás raději sáhnou po kaviáru nebo po šampaňském.

Znalcům kávy nemusím říkat, že pražená káva světlejšího odstínu má v sobě více kofeinu než tmavé odstíny. Taky jste si jako já chybně mysleli, že to je naopak?

 

Loučení s Dragonfly Ranch bylo lehce smutné. To je dobrá známka, že se nám tu líbilo. Protože jsme nepotkali hlavní duši, která stojí za dílem Dragonfly rodiny (představte si, že paní Barbora je zrovna teď na dovolené, skandál!) a taky protože je tu ta nejlepší pláž na světě, tak jsme odhodláni se do těchto končin ještě někdy vrátit.

 

Cesta na letiště byla, díky mému neodbornému a dlouhému balení, docela čsově našponovaná, auto jsme vraceli kolem 13:30, odlet na Oahu byl 14:33. A jediná pracující paní společnosti Dollar si v klidu povídala s japonci (zákazníci před námi, naštěstí byli jediní), prostě obvyklé pomalé havajské tempo "lážo plážo" nám poprvé o této báječné dovolené vůbec nevyhovovalo. Naštěstí japonci nakonec přece jen odjeli a nás paní odbavila poměrně rychle. Jen co jsme otevřeli dveře ven, ujel nám transfer na letiště.

Konečně jsme byli na Kona letišti, což je jen několik menších budov/kiosků mezi nimiž proudí cestující, vše pod přímým dozorem slunce z modrého nebe, anžto střecha nad "terminálem" není.

Abychom taky mohli upalovat na let, bylo třeba hbitě v automatu přetavit pasy a rezervační kódy na palubní lístky, zaplatit za zavazadla a odbavit kufry.

Prohlídka pasů a příručních zavazadel proběhla, jenže ouvej, nebyl to náš den - automat nás vybral na dodatečnou zevrubnou ruční prohlídku příručních zavazadel. Takže nám vyndali vše z baťohu, tašky na notebook, znovu i boty. Napomenutí jsem dostal pouze ústní, zapomněl jsem totiž, že mám "zašitou" plechovku kokosového mléka. Kokosové mléko bylo zabaveno, škoda. 

Doběhli jsme do prostoru nástupu do letadel, no marně jsem hledal monitor se seznamem letů. Naštěstí jsme záhy objevili nástěnku, která nás poslala k nástupímu bodu číslo 10. To se mi líbí, konečně letiště, které má jasno, co kdy a odkud poletí, žádný holubník.

Hlavní věc se podařila, stihli jsme náš let a měli i výhodná místa v Boeing-u 717 tedy pro let Kona - Honolulu jsou to místa u okna na pravé straně letadla. Asi 45minutová cesta se tak promění ve vyhlídkový let. Druhá strana sice taky není špatná, ale přece jen většinu času tam cetující vidí jen nekonečný oceán.

 

V Honolulu na letišti pokračovala série nešťastných maličkostí. Projely transportní autobusky všech společností, jen naše společnost Dollar nikde. A protože se jedná o docela populární společnost, tak jsme se do prvního autobusku tak tak vlezli. A krátce na to mi odmítli vzít kartu mBank. Požadovali místo karty "keš" a sice $111, tedy platba za plnou nádrž benínu plus "depozit". Zbylo nám papírových pět dolarů!

Mark viděl, že nemá zlobit, tak jsme to nakonec dali. Poslední těžká zkouška cestovních nervů byla po výjezdu z půjčovny na dálnici v Honolulu, kde se člověk prokousával někdy až peti pruhy. Naštěstí ostroj je nevelký, takže zážitky s řízením vozidla, které neznáte jsou sice intenzivní, avšak naštěstí krátkodobé. 

 

Východní pobřeží ostrova Oahu, aspoň v městečku Kailua a okolí, je mnohem méně rušné než Waikiki. Bydlíme dvě ulice od pláže, takže není důcod využívat vyhřívaný bazének na zahradě. Mají to dobře zařízené: manžel vybírá peníze, přijímá nové hosty a umí promptně zareagovat, když něco potřebujeme (pracuje tuším na ministerstvu obrany); jeho manželka vypadá v pohodě, ale je docela "busy" anžto se stará o svoje děti a zařizuje praní a čistotu objektu (má k sobě pomocnou sílu, jak jsme záhy zjitili, protože pan manžel našel za zahradě pantofle a okamžitě aktivně zjišťoval, komu patří, až nakonec vypátral, že patří paní, co pomáhá uklízet). 

 

Pro rodiče s dětmi se domnívám, že městečko Kailua je mnohem lepší místo pro trávení havajské dovolené u moře, pardon, u oceánu, než třeba Waikiki. Krom klidu jsou další výrané plus goe-kešky, kterých je tu poměrně hodně a opravdu je lze najít. Jen je méně pohodlné objednávání ubytování, jelikož "bed & breakfast" je třeba řešit přes email a rovněž platba kartou na dálku z ČR nese rizika. I tak se domnívám, že to za to stojí. Protože ihned po ubytování vlastně patříte k místním, k pláži si zajdete pěšky, protože parkovat se tam nedá (všude jsou červené cedule "No parking" nebo něco podobného). Výhodou je to, že nádherné pláže nejsou přeplněné.

Nároční ale vadu najdou vždy a všude: zjistili jsme, že vlny ženou tu a tam ke břehu kousky mořských řas a vlny jsou občas už moc velké pro děti. No a v neposlední řadě, jsme na východě ostrova, takže západ slunce je nad pevninou a romanticky laděné fotky s oranžovým sluncem dělat lze, ale musíte si ráno docela přivstat.

 

My si ale dnes pospíme. Snad se ráno dočteme, že správně dopadlo finále Wimbledonu.