6.7.2012, pátek
Ani pátečního rána se naší posádce nepodařilo vstát v 7h ráno na chutnou orgnickou snídani. Ovšem nejrůznější laskominy na nás do 8:45h počkaly.
Opět bylo mango, ananas, banány, výběr speciálního mléka: kokosové, mandlové, samé dobroty, ale synček pohrdá vším. Dal si jen mléko obyčejné, chleba s marmeládou mu připadal moc "ostrý", ananas jsem do něj nedostal vůbec.
Opět bylo mango, ananas, banány, výběr speciálního mléka: kokosové, mandlové, samé dobroty, ale synček pohrdá vším. Dal si jen mléko obyčejné, chleba s marmeládou mu připadal moc "ostrý", ananas jsem do něj nedostal vůbec.
Motal se okolo stolu asi tak o dva roky mladší američan. Zkamarádili se vlastně hned, protože Markovi ukázal, jak se chytá ještěrka (taková malá, zelená potvora), no a pak mu ji hodil za tričko. Tak pak pobíhali, Mark nesměle, protože se styděl, že neumí anglicky, ale pak přidal na energii a začal i opakovat některá anglická slovíčka, docela prima.
Pak se objevila i maminka toho caparta, a protože byla místní, tak Markovi ukázala všechno možné, včetně zahrady a vběhli jsme taky do místa, kterému říkaji Illuminarium, což je taková skoro taneční plocha s kruhovým obrazcem uprostřed: Illuminarium.jpg
Obrazec má pomoci při meditaci: prostě se procházíte dokola, pak se otočíte napravo nebo nalevo dle obrazce a jdete zase dokola, až nakonec skončíte v samotném středu.
Víc ale nevím, prostě jsme tam s klukama hráli normální fotbal.
Kluci pak hráli na schovávanou, až kolem poledne jsme konečně vyrazili objevovat havajský svět.
A hned jsme začali ostrou geo-keškou, která slibovala, že nás zavede k monumentu James-e Cook-a (James Cook byl britský mořeplavec, doplul až na Havaj, kde ho v únoru 1779 zabili). A tak se lze domnívat, že místní pana mořeplavce v lásce mít zrovna nebudou.
No posuďte sami: K památníku nevede žádná silnice. Na nejbližší silničku je to od památníku přes 2,5km a to vede cesta nejprve polní cestou mezi poli, pak cesta s kamením okolo pasoucích se krav a ve finále turista sestupuje strmou cestičkou mezi lávovými poli. Na začátku cesty k památníku není nikde žádný nápis a po cestě nejsou žádné směrovky.
No posuďte sami: K památníku nevede žádná silnice. Na nejbližší silničku je to od památníku přes 2,5km a to vede cesta nejprve polní cestou mezi poli, pak cesta s kamením okolo pasoucích se krav a ve finále turista sestupuje strmou cestičkou mezi lávovými poli. Na začátku cesty k památníku není nikde žádný nápis a po cestě nejsou žádné směrovky.
Při cestě se člověk notně zapotí. A při dosažení cíle bych ani neřekl, že to stojí za to. Památník chátrá, nikde žádné občerstvení, prostě nic, jen v zátoce se potápí desítky "šnorchlistů", kteří sem ale připluli lodí. Pohledy na moře bych řekl, že ujdou, samozřejmě je to asi dáno tím, že jsme "zhejčkaný" mnohem hezčím pobřežím a zátokami severnější části Big Islandu.
Krom nás jsme dnes na cestě potkali jednu očividně místní dívčinu v zeleném, která nás ale docela rychle dohnala a předehnala a svištěla dál, no prostě musíme chlapsky uznat, že nám to žabička pěkně natřela!
Jenže my taky nejsme žádné bábovky: zaprvně jsem na zpáteční cestě našli v lávovém poli plném kamení kešku, což teda považuji skoro za zázrak, prptože byla ukryta, ostatně jako drtivá většina kešek na Big Island-u, pod kamením.
A zadruhé: ve světle toho, že byl James Cook na Havaji zaražděn, což jsem dnes ráno ještě nevěděl, tak zpětně považuji náš dotaz položený jednomu havajanovi na cestu k památníku za hrdinství, ikdyž možná to byl dotaz hraničící s drzostí!
Po vyčepávající geokešce jsme si dopřáli dvě lehké, místa, kam se přijede autem, dohledá se přesné umístění dle souřdnic na GPS a pod kamením najdete keš. A za 5min se jede dál. Valili jsme na sever na Mauna Kea Beach, zadovádět si ve vodě, vykoušet si poprvé kombinaci "brýle, šnorchl a ploutve" a posléze se rozlozloučit s tímto divem světa.
Mark překvapil, jak hravě zvládl plavání se šnorchlem, ale ploutve jsme mu raději sundali, protože ploutve zatím moc dobrou službu nedělají. Bylo nádherné počasí teplo a slunce tak akorát, lidí rovněž tak akorát (prostě abychom si nepřipadali jako Robinsoni na pustém ostrově).
Čas se ale nedá zastavit, takže bylo třeba se s pláží rozloučit. Nezacházejme do zbytečných detailů, jen jsme si s Markem slíbili, že pokud to jen trochu půjde, že se sem ještě někdy vrátíme.
Na zpáteční cestě autem do delfíního pokoje jsme zastavili a rozehnali smutek "čísburgrem" (Mark: to se tak jmenuje, protože se to vyrábí v Čínsku), hranolkama, Spritem a zmrzlinou. Nezdravé? Možná, ale móc dobré, člověk přece musí po organické snídani dostat do těla i něco méně organického...
Zítra nás čeká balení a jízda na letiště Kona (přelétáme do Honolulu, na ostrov Oahu), a protože letíme ve 14:30, tak se asi do žádných větších akcí na Big Islandu již pouštět nebudeme.
Aloha!