29.6.2012, pátek

Program dne byl jasný: pláže, pláže a zase pláže. Protože to je něco, co u nás v Rajhradě prostě nemáme. Úkol číslo dvě: konečně najít nějakou geokešku. 

 

První zastavení naše zastavení: Wawaloli Beach, neboli pláž jižně od letiště (i když to podle hluku bylo skoro na letišti). Ukázalo se, že Mio navigace potřebuje přece jenom aktualizaci, protože silnice k pláži vůbec nebyla zakreslena. Naštěstí papírový průvodce radil zabočit do prostor Natural Energy Lab (=výzkum přirodní energie). Prý vhodné i pro náštěvníky, Havaj je vůbec stát, který pravděpodobně nemá energie nazbyt a často se píše o možnostech šetřeí s energií. Ale na chození po laboratořích nás neužije, prozkoumali jsme malou pláž Wawaloli Beach a ihned jsme se rozhodli ji opustit, jelikož její parametry jsou chabé, no posuťde sami: na pobřeží černé kameny, písek jen v části bez vln, kde bylo vody jak v "plivátku", prostě palec dolů a snad první chyba v našem papírovém průvodci (takovou pláž bych z průvodce vyhodil nebo aspoň tam napsal, že není pro náročné!).

 

A druhé zastavení Makole´a Beach, průvodce sliboval pláž s černým pískem, prý jediná taková v této části Big Island-u. Zároveň se ale průvodce netajil tím, že pláž mnoho lidí nezná a že cesta tam je obtížná. Pokud cestovatel nemá terénní čtyřkolku, tak prý jediná možnost je Kekaha Kai State Park a odtud asi 15-20 min chůze podél pobřeží. Jakmile jsme odbočili do Kekaha Kai State Park-u a silnice se proměnila v polňačku z černého kamení. Jak bych Vám jen popsal, co to bylo zač. Třeba když jedete po kočičích hlavách (dlažebních kostkách) například Ochozem u Brna, tak to berte tak, že to je vlastně úplně rovná a hladká cesta oproti téhle havajské. Ujel jsem asi 20m za branou parku a vzdal to. Nemáme pojištění na proražení pneumatik a taky mi je jasné, že černý písek znamená všude kolem lávové pole a tudíž to asi nestojí za to. Možná někdy příště.

 

Mark už byl netrpělivý, kdy už konečně budem někde na pláži. A tu jsem mu vyrazil dech: zajeli jsme přesně tam, kde to včera odmítl. Přesvědčil mě průvodce, že to stojí za to a taky to bylo blíž než Marečkova Hapuna Beach. Takže odbočka na Waikoloa Beach Drive, tentokráte jsme po silničce v lávovém poli dorazili až na parkoviště u zálivu Anaeho'omalu Bay. Sluníčko bylo docela smělé, rozpálené černé kameny na parkovišti nevěstili nic dobrého, Mark nebyl nadšen. Navíc jsme při otevřčení kufru zjistili, že jsem sice nalil do litrovky 7 UP, ale dal na lahev špatné víčko a půlka tekutiny se nacházela v baťohu, naštěští byla lahev ve dvou igelitkách, takže ostatní věci v batohu nebyly dotčeny. No nijak oslnivý start do plážových radovánek to nebyl.

Jenže, jen co jsme prošli hlavni branou a kolem domečku sprch, převlíkáren a záchodů, tak nás pohladil příjemný větřík a pohled na pláž, palmy, upravené zelené okolí hotelu se dvěmi nádržemi s rybami, prostě na chvíli se chtělo člověku zasnít... a štípnout se, jestli je to sen nebo skutečnost. Mark ale jasně potvrdil, že je to skutečnost a že jdem na to! Pláž parádní, ale hned na začátku "ouha", po deseti, patnácti metreh kameny! Pláž je v zálivu ale dlouhá, a tak jsme si po chvíli nalezli ten správný prostor. Opět neskutečné koupání a tentokráte vlny větší než obvykle! Po dvou hodinách, že půjdeme zase jinam, tak jsem Markovi řek, že tu bývají prý na slunci želvy. Nevěděl chudák, že se jedná o želvy vodní (možná se jim říká obrovské, nevím), tak pořád, že želvy už u tety Lenky viděl a že ho to nezajímá.

Průvodce radil jít na sever, tak jsem to prověřil u místního opáleného domorodce, který mi řekl, že klidně můžeme jít na jih a do pěti minut želvy uvidíme. Prošli jsme to na jih až na konec pláží k lávovým kamenům a nic. Tak jsme zahájili výslech všech, kdo byl v dohledu. Jedni manželé měli jednu želvu ve foťáku, ale to nám nestačilo, Mark začal propadat beznaději. Ale zázrakem jsme potkali jednu číňanku kolem čtyřicítky s dcerou a že jeden želvák je kus od břehu a jinak že jsou 3 želvy támhle. A ukázala prstem, já, slepec, nic nevidě, ale Mark pochopil a valil. Ukazoval jsem na něj na dálku, kde číňanka ukazuje, že jsou želvičky, ale nemusel jsem, Mark už je měl. Prostě chrupkali na černých vyhřátých kamenech, vypadali z dálky trochu jako hromádky nepotřebné malty :o) Mark měl radost a že toto je pro něj ta nejlepší pláž a zítra sem musíme jet znovu a zase najít želvičky obrovské. Když pak na odchodu našel Mark ještě zákoutí s přístřeškem pro kočky, je jasné, že zítra si tuto destinaci zopakujeme. 

 

Bylo pozdě, ale i tak jsme zamířili dál na sever. Místo Hapuna Beach jsme Marka přemluvil, že zkusíme opět Manua Kea Beach, nebo že tam aspoň zaparkujeme a na Hapunu případně dojdeme, podle průvodce to je jedna míle a prý se to v pohodě v teniskách dá. Měli jsme štěstí, parkovací místo bylo pro nás k mání. Jak Mark viděl pláž, nechtělo se mu už nikam jinam, zůstali jsme do západu slunce, to je asi do 19:20 mítního času. Na cestě domů Mark usnul, takže z geokešek sešlo. Doma jsme zvládli večeři a svátek jsem oslavi třemi šálky místního kafe, čili ještě teď ve 4h ráno nemůžu usnout!

Třeba za chvíli usnu.

Aloha!