28.6.2012, čtvrtek

Budík jsme měli natažen pro brzké vstávání, ale Mark se rozhodl vstát něco málo po páté. Nebyl jsem schopen v tento čas reagovat, a tak jsem ho pustil sledovat Sám doma 2. A protože jsem byl v průběhu filmu pravidelně informován o všem podstatném a navíc se sešlo hodně pestrých dotazů, nebyl jsem v 8h nijak svěží.

To nevadilo, protože jsme měli v lednici nakoupeno na kvalitní snídani. Není nad to bydlet pod supermarketem (KTA Super Stores: www.ktasuperstores.com) v apartmanu s kompletně vybavenou kuchyní. Jídlo i přípravu na cestu jsme notně protáhli. 

 

V poslední minutě před odjezdem se Mark ještě dožadoval zalogování keše z Oahu a připravení seznamu keší pro dnešní den. Tak jsme vlítli na net a k naší hrůze zjistili, že naši nalezenou keš z Oahu si nemůžeme zapsat!!! Zakladatel keše totiž požaduje, abychom našli každý den jednu keš.
Abych to tedy shrnul: Na ostrově Oahu jsme se pokusili o 9 keší, ale odlovili jsme jen jednu (ostatní jsou zničené nebo fakt dobře schované) a ani tu jedinou nám neuznají.

Vybral jsem tedy tři keše nedaleko doporučovaných severo-západních pláží na Big Island-u. Zároveň jsem zjistil, že američané mají některé keše jen pro platící členy, inu je to jiný kraj. 

 

Vydali jsme se konečně na cestu po silnici č.19 na sever. Mio navigace měla jen sledovat, kam jedeme, protože to přece vládne každý, namlouval jsem si. Papírový průvodce Big Island Revealed byl ale otevřen na straně 152, kde je malá mapka, jeden nikdy neví. Mark asi po 10ti minutách usnul. Cestu zvládne každý, ale já ne! Odbočil jsem zbrkle z 19tky do Waikoloa Beach Drive, což navigaci zaskočilo, po chvíli si myslela, že jsme v někde v polích, zatímco my parkovali v nákupním středisku Queens' Market Place. Mark se probudil, z parkoviště byl vidět záliv. Mark ale sebevědomě prohlásil, že tady v zádném případě, protože se mu to tu nelíbí a navíc jsme o této pláži nic neříkal. A jestli jsem fér tatínek, tak pěkně pojedu dál. Co jsem měl dělat, synček měl pravdu, a tak se jelo dál.
Jen poznamenám, že ten dnes-zavržený záliv se jmenuje Anaeho'omalu Bay! 

Sinice jednotvárná: vpravo lávové pole vedoucí vzhůru, do hor, většinou černé nebo lehce porostlé "bílou trávou". Vlevo lávové pole rovněž, tu a tam pěkný výhled na pobřeží a oceán.

 

Fičeli jsme po hlavní silnici 19 na sever maximální povolenou rychlostí 55 mil za hodinu (tj. asi 90km/h) a najednou nebyla možnost odbočit jinam, než doprava do hor nebo doleva dolů k oceánu po silnici 270, což byla jasná známka toho, že jsme přejeli odbočku na vytouženou Manua Kea Beach! Ovšem papírový průvodce si vědě rady a poradil Spencer Beach Park, kam jsme hbitě zajeli. Mark docela spokojen, že tady by to šlo. Skočili jsme do plavek a honem do moře. Přiznám se, že mi pořád nedělá dobře nachávat na břehu klíče od auta a platební kartu, no jinak to nejde, když synček potřebuje dovádět ve vodě a klíč od auta se nesmí namočit. Spencer Beach je rodinná pláž, žádné kameny, natrefili jsme zrovna na nějaký školní výlet, ale krom asi 30ti dětí, dvou učitelek/instruktorek a asi 10ti dalších lidí na břehu nikde nikdo. Slunce nepálilo, co si přát více, prostě paráda. Nekolikrát jsem se štípl do ruky, jestli se mi to nezdá, pokřik Marka ať už laskavě konečně vlezu do vody mě ale ujistil, že to je realita. Při dovádění ve vodě běží čas rychle, najednou byly 3 odpoledne a začínalo drobně pršet. Ještě se vrátím k našemu dovádění ve vodě: začalo mi být jasné, že naše vybíjecí hra s balónkem, kdy jsem s Markem zase prohrál 10-1 nebo 10-2, bude muset doznat změny pravidel.

 

Takže osušit a zkusit štěstí v jiném oboru: geocaching. Souřadnice prověřené ráno na internetu, nápověda rovněž, cíl se zdál být ve stínu lesíku.

Cestou jsme učinili několik netradičních fotek, protože místní fauna je vskutku o dost jiná než u nás. Když Mark asi potřetí zanadával, že ho něco píchlo zespodu do nohy, pochopil jsem, že si nevymýšlí. Ty přiblblé stromy v lesíku se totiž, jak už teď víme, nazývají kiawe (latinsky: Prosopis pallida) a mají dlouhé tuhé trny, které proniknou skrz podrážku sandálů a mnohdy i tenisek!

Keška měla být na místě, kde lesík z kiawe stromů přecházel do lávového pole s velkými a těžkými kameny na lávovém poli. Každou chvíli jsme z bot vytahovali trny, koukali pod všechny kameny, všechno marné. Keška nikde, takže jsme se jeli konečně odměnit na Manua Kea Beach.

 

Tentokrát jsme na Manua Kea Beach trefili (dřívější název jest: AKA Kauna'oa Beach), hlavně díky informaci z papírového průvodce, že odbočka je malá a u vjezdu je závora se sekuriťačkou/sekuriťákem, kteří pustí dovnitř maximálně 40 aut civilistů, jelikož pláž je v soukromém hotelovém a golfovém komplexu. 

Jen ta na okraj: horší pokoje zde mají asi za $400 na noc, lepší klidně za $700 na noc ( www.princeresortshawaii.com/mauna-kea-beach-hotel )

Sekuriťačka nás pustila s parkovacím lístkem do nádherného areálu, opravu pohádková jízda. Pláž úžasná, troufnu si říct, že takto to mohlo vypadat v ráji. Mark nadšen, ptal, proč tu není víc lidí. Ani jsem neměl strach zanechat na břehu batoh s klíčema od auta. Voda pohádková, vlny, jen písek, žádné kameny.

Při ochodu jsme ocenili všestrannost pánských záchodů/převlékáren: jeden na ruční splachování pomocí páčky, druhý na fotobuňku, jedno umyvadlo s ručním kohoutkem, druhé umyvadlo s dávkovačem :o) Vadu jsem našel jedinou: sprchy dvě společné a venku, čili sprchovati se bylo záhodno v plavkách.

Třeba s tím současní majitelé, japonci, něco v brzké době udělají.

 

Bylo sice po půl sedmé, ale my to ještě zvládli na Hapuna Beach, protože to bylo co by kamanem dohodil. Prý podle časopisu Conde Nast Traveler (www.cntraveler.com) jedna z nejhezčích pláží USA. Na první pohled bylo vidět, že Hapuna Beach je "lidová pláž", tedy všem přístupná, obrovské parkoviště. Pláž to je fantastická, navíc nás pobavil nápis na palmách: Pozor padají kokosy. Avšak hustota lidí je zde vyšší a taky to tam přitahuje, jak jsme záhy zjistili, žebrající spoluobčany. K tomu všude cedule s upozornením, že "auto není trezor"  nebo "pozor na osobní věci". Takže Mark byl spokojen s kvalitou pláže (že už se dnes koupat nejdem, ale někdy příště se sem stavíme, třeba zítra), ale já se musím přiznat, že stejně jako National Geografic (travel.nationalgeographic.com/travel/top-10/beaches/#page=2) upřednostňuji předchozí pláž a zařadili ji do desítky nej na světě!

Za zmínku stojí, že japonci vybudovali poblíž Hapuna Beach další hotel i přes odpor místních, hotel ale není na pláží, ta zůstává "lidovou". 

 

Odjeli jsme a jistili, že je poblíž ještš jedna keška. Zastavili jsme v zákazu parkování, hledali v jiném lesíku plném stromů s ošklivými trny, žádný úspěch!

Tak jsme se v supermarketu odměnili nákupem zmrliny, čokolády a nápojů. Mělo by nás to povzbudit do dalších geo-bojů.

Večeře zvládnuta s lehkostí - kuřečí řízečky z mražáků za 15 min zvládne i kuchař mého formátu, nejtěžší na vaření bylo odhánět Marka od lednice, kde jsem ukryl čokoládu.

Aloha!