24.06.2012

Mohutné letlo Korean Air dosedlo na malém letišti v Honolulu. Hned všude americké vlajky a venku palmy, což je teda podstatná změna oproti našim zeměpisným šířkám. V krátkém sledu dorazila ještě dvě letadla, tentokrát z Japonska, což se projevilo dlouhou frontou unavených a netrpělivých lidí.

S pasem v ruce a potvrzením ESTA ve složce mi nedalo si nevzpomenout na první svůj výlet mimo republiku, kdy jsem v podobně dlouhé frontě před dvaceti lety v anglickém městečku Dover a zvacím dopisem čekal, zda mě pustí dál nebo pomažu domů jako nežádoucí.

Mark si vůbec nepřipouštěl, že bychom neprošli a pílil mi nervy nedočkavostí, zejména pak otázkou: "Tatiko, kdy už tam konečně budem?"

 

Dočkal se, divočák. Musel jsem sice dávat otisky prstů uřednici dvakrát, prý mě vyhodnotil počítač ke dvojité kontrole. Ale není divu, vždyť typický turista je mladý japonec/japonka nebo korejec/korejka. Mark jim trefně říká korejšťani (mimozemšťani) a dodává: "Tatiko, tady není vůbec žádná blondýnka". 

 

Z letiště se dá dostat různě rychle a za různou cenu. 

Nejdražší možností je taxi, prý klidně $60. Pak lepší autobus (honosně tomu říkají shuttle) za skoro $20 na osobu.

A pak to může člověk zkusit obyčejným autobusem za $2.50 (děti $1.25), jenže pokud máte kufr, tak Vás řidič má odmítnout. Asi jsme vypadali slušně unaveně, takže nás řidič vzal, jen poznamenal, ať nevyčníváme. 

Začátečnická chyba: Nepřečetl jsem si, že řidič nevrací peníze a tak jsem zaplatil 5 dolarů a dožadoval se drobných nazpět. Tak příště budeme chytřejší. 

 

Cesta autobusem měla trvat 54min a vystoupit jsme měli na 47 zastávce. Pustil jsem stopky a začal počítat zastávky, ale to se prostě nedalo.

Naštěstí nastoupil jeden srandista, který se uvedl slovy: postupte si dál do vozu a když to nepůjde, tak pěkně jeden vyleze na druhýho. 

Slovo dalo slovo a už jsme se bavili, povídal, že to tu zná, že dělal pro Microsoft v Kalifornii a že teď žije tu a ž mi řekne, kde vystoupit.

Sice pak řekl, že ho nedávno potrestali veřejně prospěšnou prací, za to, že spal v parku. Jak jsem později zjistil, není tu v parku povoleno konzumovat alkohol, a pokud po konzumaci usnete, tak Vás hned mají...

 

Hotel Aqua Waikiki Pearl jsme viděli už z autobusu, byl přesně takový, jak ukazují na Google Maps, když se klikne na street view.

A hned havajská pohoda, žádný spěch, že ať si skočím něco koupit, než bude připravenej náš pokoj.

Tak jsem skočil pro průvodce, sice drahej, ale není špatnej, fungujeme podle něj: Oahu Revealed, Andrew Doughty

 

Jak to šlo, tak jsme se ubytovali, dali si sprchu a Mark už mě táhl k moři, totiž k oceánu. Bylo to jen asi dvě ulice...

To je taková nádhera! To se nedá vypovědět. Mark hned v kraťasech, že zkusí, jaká je voda. Hned asi druhá vlna byla silnější a už seděl ve vodě.

A hlásí: "Tatiko, tady jsou vlny!"  Tak sundal mokré kraťásky a už byl ve vodě. Bylo fajn nechat se v pozdním odpoledni unášet na vlnách tam a sem.

Je pravda, že jsou na Waikiki všude kolem pobřeží vysoké hotely a to nepatrně kazí dojem. Ale i tak je to nádhera a hlavně, nevím jak je to možné, na pláži se zdá, že tam není ani moc lidí! No a ani zde nejsou žádné mušle. Budu to muset prověřit, jestli tady vůbec mušle návštěvník najde.

 

Nemohl jsem dostat Marka ven z vody, ale jen jak se to povedlo a sedli jsme do "mekáče", zasáhla ho chudáka strašná únava (ono není divu, časový posun oproti ČR je tu 12 hodin, nebo, když tady je neděle 20h večer, tak v ČR už školákům v pondělí zvoní na první vyučovací hodinu).

Jídlo jsme si vzali na pokoj, jen co dojedl, tak usnul. Jsem si říkal, jak časový posun hravě zvládám, jenže kolem 19:45 mě to taky chytlo. Nedá se tomu odolat, ani jsem nemohl dokočit sms-ku manželce, poslal sem možná nesmysl, kdo ví, prostě jsem tvrdě usnul.

Dobrou i Vám.